Vančura, Josef

(21. února 1870, Lišov u Českých Budějovic – 26. května 1930, Mariánské Lázně)
Český právník, specialista na římské právo. Po maturitě na gymnáziu v Českých Budějovicích, vystudoval práva (1888-1892) na české univerzitě v Praze. V letech 1893-1905 působil ve službách českého zemského výboru. Již během studií byl patrný jeho zájem o římské právo. V roce 1893 se pro tento obor habilitoval. Po osmi letech byl na stejné fakultě jmenován mimořádným a v roce 1909 řádným profesorem téhož oboru. Dvakrát vykonával Vančura děkanský úřad právnické fakulty a sice ve studijním roce 1910/1911 a 1924/1925, kromě toho zastával ve studijním roce 1926/1927 úřad rektora Univerzity Karlovy.
Od roku 1921 byl mimořádným a o čtyři roky později řádným členem I. třídy České akademie věd a umění a od roku 1919 také mimořádným členem Královské české společnosti nauk.
Ve své vědecké práci se věnoval vzniku a původní podobě významu institutů římského práva a řecké právní papyrologii.
Mezi jeho hlavní práce patří monografie Usucapio pro herede (1897), Agrární právo římské republiky (1908), Pandekty (1924), O nepojmenovaných kontraktech (1926). Z oblasti papyrologie jmenujme práci Papyri znějící majiteli a na řád (1904). Uznání dosáhla též jeho učebnice Úvod do studia soukromého práva římského (1923).