Zich, Otakar

v Albu repr. s. 575
(* 25. 3. 1879 Městec Králové, + 9. 7. 1934 Ouběnice, okres Benešov) – český skladatel, estetik a hudební vědec
Otakar Zich, syn řídícího učitele, studoval v letech 1897-1901 na pražské univerzitě matematiku a fyziku a zároveň navštěvoval přednášky muzikologa a estetika Otakara Hostinského, filosofa pozitivistické orientace F. Krejčího a univerzitní lektorský kurs kompozice Karla Steckra. Poté vyučoval na gymnáziu v Domažlicích, kde ho zaujal krajový hudební folklór. Sbíral zde i lidové písně a tance, jež ovlivnily jeho pozdější kompoziční tvorbu. Roku 1906 se vrátil do Prahy, kde vyučoval na gymnáziu a působil jako hudební a divadelní publicista. Roku 1911 se habilitoval spisem Estetické vnímání hudby jako nástupce Hostinského pro obor estetiky. V letech 1919-24 působil jako profesor filosofie na nově založené Masarykově univerzitě v Brně, pak opět na filosofické fakultě v Praze.

Významové těžiště mnohostranných Zichových tvůrčích zájmů spočívá v jeho pracích vědeckých. Největší vliv měl na poli estetiky (O typech básnických, 1918) a analýzy hudebního vnímání, jeho největším dílem je Estetika dramatického umění (1931). Kriticky se vypořádal s výrazovou teorií hudby a přechodem od psychologické estetiky ke studiu objektivní struktury díla a jeho složek vytvořil jeden ze základních předpokladů ke vzniku českého strukturalismu. Dále se věnoval dílu Bedřicha Smetany (Symfonické básně Smetanovy, 1924), české lidové hudbě (České lidové tance s proměnlivým taktem, 1911), hudební akustice aj.

Jako skladatel byl Zich v podstatě samouk a vycházel hlavně ze smetanovské tradice. Jeho dílo zahrnuje jen 23 opusů a několik skladeb neopusovaných. Jsou mezi nimi opery Malířský nápad (1910), Vina (1922) a Preciézky (1926), provedené vesměs v Národním divadle v Praze. Dále psal kantáty a melodramy, převážně na texty Jana Nerudy, a posléze instrumentální (zejména komorní) skladby, sbory, úpravy lidových písní a další.

(tv)