Plamínková, Františka

Po maturitě se stala učitelkou v Táboře a Soběslavi a od roku 1895 učila v Praze. Psala do učitelských tiskovin, Českého slova a Času a v různých spolcích se angažovala mimo jiné za rovnoprávnost žen nebo úpravu rodinného práva v novém občanském zákoníku. V letech 1925–1939 byla senátorkou Národního shromáždění za národní socialisty. Od mládí se přátelila s rodinou T. G. Masaryka, podporovala vybudování Ženských domovů v Praze, byla místopředsedkyní několika mezinárodních ženských organizací. V roce 1939 odmítla zůstat ve Švédsku, vrátila se do republiky, kde byla na podzim 1939 poprvé zatčena gestapem. Po atentátu na Heydricha byla opět zatčena, deportována do Terezína a v červnu roku 1942 popravena na kobyliské střelnici.