Langhans od roku 1880

Záchrana Archivu Jana Malého

PRO LANGHANS se podílí na záchraně odkazu fotografa Jana Malého – podrobnější informace naleznete zde

NZZ o Ateliéru Langhans

Neue Zürcher Zeitung, 3.10.2015
Autor: Anton Holzer

Ateliér Langhans v Praze
Zachráněný fotoarchiv
Ateliér Langhans založený v roce 1880 byl legendou – než ho komunisté z větší části zlikvidovali. Po roce 1989 však byly zbytky archivu vypátrány.

Zuzaně Meisnerové bylo 25 let, když v roce 1980 odešla ze své vlasti, tehdejšího komunistického Československa, do Švýcarska, tedy na Západ. Na návrat nepomýšlela. Nejdříve to absolventku pražské filmové akademie zaválo do horské vesnice Andermatt, poté do Curychu, kde našla práci v pohostinství, později zakotvila ve švýcarské televizi jako novinářka a pracovala jako režisérka. Rolf Wismer byl hoteliér v Curychu, čerstvý čtyřicátník, vdovec se dvěma dcerami, když v roce 1985 poznal Zuzanu Meisnerovou a zamiloval se do ní. Následovala svatba, společný život, společný syn a tím také výzva v podobě „patchworkové“ rodiny. Tady by mohl příběh skončit. Ovšem život našich obou protagonistů měl nabrat zcela jiný směr. Přišel rok 1989 a s ním pád Zdi a následně také komunistického režimu v Československu. Najednou se tak dlouho vzdálená vlast Zuzaně Meisnerové Wismer opět přiblížila. Zpočátku sama, poté stále častěji se svým mužem, začala pravidelně jezdit do Prahy. A pro oba tím začala historicko-rodinná a fotografická rešerše, které trvá dodnes.

Velký fotoateliér

Ale pěkně po pořádku: «Restituce pro mě přišla překvapivě», vzpomíná Zuzana Meisnerová Wismer na první roky po sametové revoluci. «Začaly o tom psát noviny, mluvilo se o tom mezi známými. » Že by se ale komunisty znárodněný majetek skutečně vracel, tomu mnozí zpočátku nechtěli uvěřit. Pak, v březnu 1991, to přišlo: Rodina Meisnerů-Langhansů, která byla na začátku ledna 1949 komunistickým režimem vyvlastněna, získala zpět úzkou vícepodlažní budovu v pražské Vodičkově ulici číslo 37. A nejednalo se o dům ledajaký, nýbrž o svého času věhlasnou adresu. Na tomto místě totiž v roce 1880 Jan Langhans (1851–1928), pradědeček Zuzany Meisnerové Wismer, založil známý fotografický ateliér. Langhans byl šikovný podnikatel. Po studiu na technické škole přijal místo v pivovaru českého hraběte Chotka. Jeho vášní však byla fotografie. V roce 1876 začal dělat portréty v provizorním fotografickém studiu v jihočeském městečku Jindřichův Hradec. Zakázková kniha z těchto let zůstala zachována jako jedna z mála upomínek. Zuzana Meisnerová Wismer listuje stránkami se starými, ručně psanými poznámkami: «Poptávka po fotografiích byla tehdy veliká, obchod se dobře rozjížděl. » S obchodním úspěchem v zádech a prvními příjmy v kapse se Jan Langhans o čtyři roky později usadil v Praze. V roce 1880 koupil deset let starou budovu ve Vodičkové ulici 37 o šířce pouhých 12 m, jejíž hloubka však dosahovala 80 metrů. Brzy budovu rozšířil o četné přístavby a nástavby. Ani v hlavním městě na sebe úspěch nenechal dlouho čekat. Již na přelomu století byl Ateliér Langhans v mondénní postranní ulici nedaleko centrálního Václavského náměstí největším a nejznámějším fotografickým studiem nejen v Praze, ale v celých Čechách. Langhans provozoval svého času čtyři pobočky, mezi jinými v Plzni a ve velkosvětských Mariánských Lázních. V meziválečném období zaměstnával tento podnikatel až osmdesát zaměstnanců.

Úspěch díky marketingu

Za rozmach firmy vděčil její zakladatel nejen svému štěstí a solidním dovednostem mnoha svých fotografů, ale především také svým propagačním schopnostem. Langhans se nespoléhal jen na náhodu, ale řídil akvizici zákazníků pomocí inovativních marketingových nápadů. Již na začátku 20. století brázdilo ulice Prahy auto s reklamním logem ateliéru. Zval prominenty z Prahy a širokého okolí, aby se od něj nechali portrétovat. «Langhans», vypráví Rolf Wismer, «vedl nejen seznamy významných osobností, kteří se nechali vyfotografovat, ale také těch, kteří ještě v jeho ateliéru nebyli. » Všichni, kdo v Čechách něco znamenali, mířili k Langhansovi: politici i občané, umělci i intelektuálové.

Charizmatická značka

Jméno ateliéru se stalo v průběhu let středoevropskou značkou, která vyzařovala svoje charisma daleko do východní a střední Evropy. U Langhanse se nechala fotografovat královská rodina z Černé Hory stejně jako rakouský následník trůnu, maďarské hraběnky, princezny z Ázerbájdžánu a turecká šlechta. Ateliér pokračoval v úspěšné cestě i po 1. světové válce. Je naprostou samozřejmostí, že se v Ateliéru Langhans nechal portrétovat otec zakladatel a první prezident mladé republiky Tomáš G. Masaryk.

Když zakladatel firmy Jan Langhans v roce 1928 zemřel, převzal vedení podniku jeho zeť Viktor Meisner a později jeho stejnojmenný vnuk (1910–1991). Ten úspěšně provedl ateliér složitými časy protektorátu Čechy a Morava a světové války. Když chtěl ateliér po roce 1945 opět pořádně rozjet, zkřížila mu plány politika. V roce 1948 převzali moc v Československu komunisté. Po znárodnění velkých průmyslových podniků a větších zemědělských usedlostí přišly po roce 1948 další vlny znárodnění. 1. ledna 1949 byl zasažen sektor služeb, do kterého spadali také fotografové. «Když se můj otec na začátku ledna 1949 vrátil domů z pohřbu své babičky, byl jemu i rodině odepřen přístup do domu», vypráví Zuzana Meisnerová Wismer. Pak už šlo všechno ráz na ráz: Cenné fotoaparáty, mezi nimi velkoformátový aparát značky Hasselblad und Linhof, zmizely beze stopy. Nejtěžší ztrátou však byla ztráta fotografií. Pečlivě vedený fotografický archiv ateliéru, který za dobu téměř 70leté existence čítal na 2 milióny skleněných negativů, byl vyvezen na skládku na okraji Prahy. «Tím», vypráví Zuzana Meisnerová Wismer, «mělo být vymazáno nejen vlastnictví, ale také vzpomínky na minulost. » Komunistický zásah zničil jedním úderem nejen renomovaný Ateliér Langhans, nýbrž také – přinejmenším dočasně – ukončil fotografickou tradici v rámci rodiny. Fotograf a podnikatel Viktor Meisner musel opustit Prahu, mohl se však usadit v bývalém víkendovém domě v městečku nedaleko Staré Boleslavi, 30 kilometrů severovýchodně od Prahy. Živil rodinu jako lesní a cukrovarský dělník, jeho žena Věra Meisnerová pěstovala zeleninu na prodej. Teprve v polovině 60. let se mohl Viktor Meisner na nějakou dobu vrátit zpět k fotografii. Ve službách státního fotografického podniku dělal především školní fotografie.

Překvapivý nález fotografií

V roce 1991 se dům číslo 37 ve Vodičkově ulici nacházel v zuboženém stavu: děravé střechy, vybydlené místnosti, zdi hrozící zřízením. Dokonce i uvnitř místností byly usazené silné vrstvy uhelného prachu, vzpomíná Rolf Wismer. Co s takovým domem v dezolátním stavu? Někteří restituenti šli cestou rychlého zisku. Po letech ochromení a stagnace převzal veslo ve městě zdivočelý kapitalismus. Na spekulacích s nemovitostmi se daly vydělat milióny. Poloha nemovitosti byla velmi dobrá. Západní banky, pojišťovny, hotelové a obchodní řetězce stály frontu, aby si zajistily ty nejlepší kousky ve městě.

Nejlepší exempláře

Zuzana a Rolf Wismer-Meisnerovi se rozhodli pro jinou cestu. Dočasnou střechu nad hlavou poskytli nikoliv bankám, nýbrž studentům architektury. Když v roce 1998 ve skrytém koutě domu ve dvou zaprášených dřevěných skříních našli spoustu starých skleněných desek, tak jim bylo jasné, že je to zbytek legendárního Langhansova archivu, který měl být zlikvidován. Komunističtí „ikonoklasté“ zjevně v domě plném zákoutí část archivu přehlédli. Díky náhodě tato skříň celá ta dlouhá léta přežila. Zuzana a Rolf Wismer-Meisnerovi dnes vědí, že z původních zhruba 2 miliónů skleněných desek jich existuje ještě 10 000. Nejsou to snímky ledajaké, nýbrž ty, které zakladateli firmy Janu Langhansovi ležely zvlášť na srdci. Od roku 1885 nejlepší a nejcennější exempláře svého díla ukládal zvlášť do jakési «Galerie osobností». Tento výběr zřejmě sloužil také pro reklamní účely. Potenciální zákazníci se mohli díky těmto vzorům přesvědčit o renomovanosti a noblese dosud portrétovaných osobností. Ironií osudu zůstal právě tento srdeční kousek Langhansova archivu zachován.

«Zpočátku to Zuzana neměla vůbec jednoduché, aby mě pro tento projekt v Praze získala », říká Rolf Wismer. «Na konci 80. let bylo město ponořené v šedi. V zimě byl pro ně typický uhelný prach a zápach uhelného kouře. Opravdu bychom se tady měli angažovat? » Z neurčitého nápadu se však stal ambiciózní projekt, na kterém Zuzana a Rolf Wismer-Meisnerovi pracují už dvě desítky let. Palác Langhans se měl znovu stát místem setkávání fotografů. Na konci 90. let se začala plánovat rekonstrukce a přestavba domu. Projekt vedl Ladislav Lábus, dnes renomovaný pražský architekt. V dubnu 2001 byla stavba zahájena, v srpnu 2002 dokončena.

Výsledkem je pečlivě renovovaný dům v centru Prahy, který je opět ve službách fotografie. Přízemí má pronajatý fotografický obchod a ateliér. Galerie Langhans se etablovala, zachovaný fotoarchiv byl zajištěn v souladu s nejnovějšími standardy: Fotografie jsou uchovávány v klimatizované archivní místnosti, průběžně se restaurují a evidují v databázi, příklady jsou k nahlédnutí prostřednictvím webové stránky. Archiv začal také úzce spolupracovat s jinými tuzemskými a zahraničními fotografickými institucemi.

Ambiciózní projekty

Od roku 2003 se v nově zřízených prostorách galerie po léta konaly mezinárodně zaměřené fotografické výstavy. «Chtěla jsem», vypráví Zuzana Meisnerová Wismer, «výstavní program vědomě zahájit společensko-politickým prohlášením. »Na první fotografické výstavě byly v roce 2003 vystavovány portréty politických vězňů 50. let. V následujících osmi letech byly hosty domu Langhans významní fotografové a umělci jako Hans-Peter Feldmann, Roman Signer, Jacob Hold, Miyako Ishiuchi, Martha Rosler či Olaf Breuning. Mezitím byly prezentovány dokumentární filmové řady a také přehled 130 let fotografické historie Ateliéru Langhans.

Za to, že dnes palác Langhans opět žije, vděčíme dvěma lidem, jejichž přesvědčení a vášeň pro ně byly a jsou důležitější než rychlý zisk. «Vždy jsme dělali to, co jsme chtěli », shrnuje Rolf Wismer společné nasazení.

Archiv Langhans byl mezitím převeden na nadaci, jejímž cílem je dlouhodobé uchování sbírky. Na odpočinek se však Zuzana a Rolf Wismer-Meisnerovi nechystají. Už hloubají nad dalším projektem. Poté, co se jim podařilo oživit jméno Langhans, má nyní vzniknout vícejazyčný knižní projekt ilustrovaný mnoha fascinujícími fotografiemi, který bude vyprávět o historii a současnosti tohoto domu a jeho fotografického archivu. «Pražské a české publikum jsme již oslovili », míní Zuzana a Rolf Wismer-Meisnerovi. «Kniha se má stát, zcela v duchu zakladatele firmy Jana Langhanse, přeshraničním středoevropským projektem.»

Dr. Anton Holzer je historik fotografie a vydavatel časopisu «Fotogeschichte».